Texty
Anděl
Výkřik mdlý se vzduchem vznáší,
nechci jít vstříc temným vášním,
vím, Děsů král, noční říší proplouvá.
Spává nade mnou
a dává mi víru svou
a ví, že se černé tmy
dávno nebojím.
Jímá mě hrůza zlá,
že skrz černá kukadla
se žár, z hlubin ďábla,
vzhůru propálí.
Duši žal
a nářek trýzní,
bdělý dál
po spánku žízní,
vím, touha tvá,
že spát mě nenechá.
Spává nade mnou
a dává mi víru svou
a ví, že se černé tmy
dávno nebojím.
Jímá mě hrůza zlá,
že skrz černá kukadla
se žár, z hlubin ďábla,
vzhůru propálí.
Nespěcháš,
ač čas už se ti krátí,
do srdce stín
temný se vrátil,
břit lesklý
ti ruku podává.
Zapomeň,
co kdosi ti slíbil,
nejsi tím,
kdo kroky tvé řídil,
v zajetí snů
dál zůstáváš.
Kdo porozumí,
nepoznamená.
Kdo nezachrání,
nezapomíná.
Tělo tvé
odchodu se vzpírá,
ač ví,
že z hlubin dívá
se on.
Modlitba za zatracence
Cestou víry pouhé se dát,
v pažích sevřít tělo hořící.
Osidel ďábla skrytých se bát,
krví svlažit hrdlo pálící.
Z dlaní spjatých v modlitbách
na křídlech černých havraních,
prosba tichá odlétá
až tam k branám Petrským.
Cestou víry pouhé se dát.
O svou skromnou duši se bát.
Hříšek každý odpustí,
stačí třikrát Zdrávas Maria.
Kapsy církev naplní,
ale náprava se nekoná.
Ó, pane náš, dej mi víru svou,
víru, která všechny strasti vyléčí,
víru, kterou právě teď tak postrádám.
Svědomí krásně čisté mít.
O svůj holý život se bít.
Duši černou vybělí,
když otčenáš dvakrát odříkáš.
Leč nehodný zpovědník
zná tajemství jež ukrýváš.
Ó, pane náš, dej mi víru svou,
víru, která všechny strasti vyléčí,
víru, kterou právě teď tak postrádám.
Prosím, Otče náš, vyslyš přání neskromné,
v srdci ukryté, pouze šeptané.
Vždyť Ty sám prý všechny objímáš,
jsi všudypřítomný, všude vítaný.
I v dobách zlých se k Tobě obrací,
neboť jsi nestranný, nikoliv lhostejný.
Duše hříšných posoudíš sám,
v království nebeském, nikým nehlídán.
Duši černou vybělí,
když otčenáš dvakrát odříkáš.
Leč nehodný zpovědník,
zná tajemství jež ukrýváš.
Ó, pane náš, dej mi víru svou,
víru, která všechny strasti vyléčí,
víru, kterou právě teď tak postrádám.
Než...
Než projdeš branou manželství,
než tóny znělky odezní,
než dostaneš se k cíli bádání,
než duši štěstí zaplní.
Dřív než své ano vyslovíš,
než prsten zlatý nasadíš
poslední bitvu musíš vydobít,
s tou, jež jak stín tě provází.
Svoboda protivník zlý.
Číhá a svou šanci nepustí,
přítomnost svou poznat dá.
Že manželství svobodu nekrátí,
svědomí napovídá.
Než obavy tě nalomí,
než hlavu zmatek zaplní,
než srdce zmrzlé kapky pokryjí,
než city zvolna zabijí.
Dřív než jí uzdu popustíš,
než klíče k bráně zahodíš,
pohled těch očí ledy roztaví,
v odpověď na tvé tápání.
Číhá a svou šanci nepustí,
přítomnost svou poznat dá.
Že manželství svobodu nekrátí,
svědomí napovídá.
Číhá a svou šanci nepustí,
přítomnost svou poznat dá.
Že manželství svobodu nekrátí,
svědomí napovídá.
Prokletá
Hranice na návrší stojí, z otepí skládaná,
na ní lýkem ke kůlu žena stojí přivázaná,
davem lidí šumí slova šeptaná,
že za její život hříšný duše peklu propadá.
Jako prokletou ji tu znají, postava tajemná,
minulost pečlivě tají, budoucnost vykládá.
Žádný z nich už neví, který vítr ji sem svál,
prý pohledem život zmaří a duši vykrádá.
Za prokletou ji tu mají, strach životy ovládá,
její skutky děsí i když pomáhá.
Bledé líce žárem zrudlé, z očí vzdor plápolá,
byť oheň tělo spálí, duše přetrvá a vítězí.
Kravka má mléko nedává,
ta ženština v tom jistě prsty má.
Na polích leží pořád sníh
sýpky prázdné jsou a mor tu obchází.
Synek můj byl tuze nemocný,
požil její lék a stále spí.
V domku svém, nad vší pochybnost,
s ďáblem obcuje a kejkle zlé provádí.
Jako prokletou ji tu znají, postava tajemná,
minulost pečlivě tají, budoucnost vykládá.
Žádný z nich už neví, který vítr ji sem svál,
prý pohledem život zmaří a duši vykrádá.
Za prokletou ji tu mají, strach životy ovládá,
její skutky děsí i když pomáhá.
Bledé líce žárem zrudlé, z očí vzdor plápolá,
byť oheň tělo spálí, duše přetrvá a vítězí.
Vesnici hrůza obchází,
mladé manželství se se zlou rozchází.
Bejlí čarovné po lesích hledává,
mysl nevinnou jím ovládá.
Vidinou údy odnímá,
sílu plodivou ženám ubírá.
Za nocí mládence přivábí
a rejdy divoké sukuba provádí.
Časem popel zchladlý
byl větrem rozfoukán,
žádné z polí dál neplodí,
bůh byl z kraje vykázán.
Z husté mlhy čnějí
domy zchátralé,
každý, kdo život zmaří,
peklu propadne.
Proměna
Temné sny usínání mé souží,
divný pláč ve skalách po duši mé touží,
temný hvozd, kde dnešní noc jen krutý přečká,
vábí mě a volá smrtící smečka.
Bůh Měsíc velí nocí
jít bez váhání.
Skrývání v stínech
právě běsům končí,
bídnému pánu sloužím,
v prokletí se loučím.
Zlá síla nás vzývá.
Už nejsem ten, kdo večer patřil
do říše lidí,
jsem ďáblův tvor, vlk agresor,
co krvavě vidí,
vrah bez srdce s duší obrostlou
zcuchanou srstí,
páchnu smrtí žlutých tesáků
a hřbitovní prstí.
Prsty zvyklé na spinet
se zvolna mění v drápy,
v zlobný pysk se mění ret
a sprška slin ho skrápí.
Klesám k zemi v kolenou,
místo paží běhy,
a v hrdle žízeň šílenou,
chuť zabít místo něhy.
Tvá víra slábne a zmírá.
Už za chvíli tě zaskočí
divoké vytí,
to k teplým lidským obydlím
se za krví řítím,
nic nepomůže Kristův kříž
a vzývání nebe,
tak zab mne, hloupý člověče,
než zabiju tebe já.
Přísahám
Přísahám, ač Tvůj dotek rozechvívá, já jej nevnímám.
Přísahám, slzí pár uroním, víc dát neumím.
Přísahám, Tvé slzy city chladí, srdcem protékají.
Přísahám, duše má prázdná zůstává.
Získat, co ostatní jen chrání,
propátrat i kout poslední.
Nedýchat, když srdce touhou bolí,
potají odumírá smích.
Přísahám, ač tvůj dotek rozechvívá já,
přísahám, duše má prázdná, studí.
Přísahám, že tvé city slzy chladí, vím,
přísahám, za slov pár nedám.
Vzdušný vír lásku tvou mi připomíná,
nedoufáš, cit v popel vyhořel.
Poslouchám, jak srdce zvolna utichá,
poslední prý naděj zůstává žít.
Přísahám, z očí tvých touha zlá a měsíc pálí,
přísahám, duše má prázdná, studí.
Přísahám, sliby tvé duši mou i srdce pálí,
přísahám, za slov pár nedám.
Že odpuštění dojdu, nedoufám.
Sílu skrytých pohledů nevnímám.
Kterou cestou dál nehádám.
Svůj starý strach neskrývám, jen přísahám.
Ač tvůj dotek rozechvívá, já jej nevnímám.
Slzí pár uroním, víc dát neumím.
Tvé slzy city chladí, srdcem protékají.
A duše má?
Sedm
Ozvěnou kroky Tvé peklem zní.
Poslední branou procházíš,
duši Tvou propouští.
Vítej k nám, do říše snů,
tam, kde duši Tvou očistí
od hříchů, které máš,
jež Tě provází cestou bezbožných,
pokáním odčiníš.
Srocení zástupů se objeví.
Pustinou k hoře přicházíš,
Očistcem ji jmenují.
Pojď jen blíž, synu smrtelný,
anděl čelo Tvé označí.
Temnota je blíž než se může zdát,
slabé pokouší.
Spasení zapějí.
Šest jich znáš, sedmý jen Ti schází.
Nedoufáš v cestu bez nesnází,
víra Tvá duši pomáhá.
Sedmkrát zakusíš strasti pokání,
svodům pekelným odoláš.
Přidej se k nám, hříchy odčiníš,
záchvěv zázračný přichází.
Věčnost přináší, nesmíš se jí bát,
On Tě provází.
Andělé zpívají.
Šest jich znáš, sedmý jen Ti schází.
Nedoufáš v cestu bez nesnází,
víra Tvá duši pomáhá.
Sedmkrát zakusíš strasti pokání,
svodům pekelným odoláš.
Volný pád pýcha předpovídá,
závidí, kdo brány pekla vítá,
hněv jen zlou radou poslouží.
Lakomý sytému skývu nedá,
línému se jenom těžce zvedá,
zahřeší i ten jenž zatouží.
Šest jich znáš, sedmý jen Ti schází.
Nedoufáš v cestu bez nesnází,
víra Tvá duši pomáhá.
Sedmkrát zakusíš strasti pokání,
svodům pekelným odoláš.
Sopka
Bublá pod povrchem, jak láva vroucí,
obrazů tisíce myslí se plouží,
žár útroby svírá.
Výjevy mlžné a jiné bez kazu,
který z nich odolá prvnímu nárazu,
pár překážek zbývá.
Záblesky vědomí představy formují,
s vířícím magmatem nadarmo bojují,
vír otázky hlídá.
Doutná a mísí se, šplhá se potají,
na vlně tlakové žene se k okraji,
tvé hradby ztéká.
Znáš sílu proudů lávy žhnoucí,
víš, jak chladí sníh.
Touha spřádá kouzla ne nepodobná
hříšným erupcím.
Myšlenka vědomím pomalu stoupá,
nabírá na síle, jícnem se vzdouvá,
žár útroby svírá.
Obraz se z mlžného ostrým stává,
řine se z mysli, jak žhnoucí láva,
tvé hradby ztéká.
Písmena v slabiky, slabiky ve slova,
napadá mysl jen jediná osnova,
pár překážek zbývá.
Doutná a mísí se, šplhá se potají,
na vlně tlakové žene se k okraji,
vír otázky hlídá.
Znáš sílu proudů lávy žhnoucí,
víš, jak chladí sníh.
Mysl spřádá kouzla ne nepodobná
hrůzným erupcím.
Znáš sílu proudů lávy žhnoucí,
víš, jak chladí sníh.
Plány, které spřádá člověk,
končí hrůznou erupcí.
Řád
Templářský řád byl znám svou chrabrostí,
bezvěrce k tělu si žádný z nich nepustí.
Rytíře král na svůj dvůr povolal,
papež je do válek křižáckých vysílal.
Andělskou kopuli naplní rozkazy:
„Na východ! A hned!”
Dva na jednom koni sedí,
bojovat se Saracény pojedou,
odvážně vstříc smrti hledí
padnout za čest královu, ne svou.
Vive Dieu, Saint Amour.
Vive Dieu, Saint Amour.
Templáři vítězí na polích bitevních,
a jejich truhlice poklady naplní.
Francouzský král největším dlužníkem,
z rytířů stává se úhlavní nepřítel.
Světská moc církevní do hrsti polapí
nebožák Klement řád bulou odpraví.
Chamtivost má tisíc mečů
a rozkaz králův nad nimi tu zní,
Templ plní třeskot zbraní,
v okovech rytíře odváží.
Rytíři se bojí, rány kata bolí,
všichni hlavu kloní,
v těhle mukách budou i lhát.
Otec, dříve svatý, otáčí se zády,
loutkou sám se stává,
Filipovi stačí jedna malá lež.
Šest set rytířů přišlo řád hájit před komisí,
nebojí se, řeknou pravdu, očistí se,
každý z nich by rád pomohl hájit řád.
S inkvizicí boj, tak nerovný se zdá,
jeden po druhém tu ohni propadá,
seznamy se krátí, z hranic vítr vál,
tak nakonec sám Jack de Molay stál.
Vive Dieu, Saint Amour.
Vive Dieu, Saint Amour.
Tklivá
Ve stínu sloupoví se ukrývá,
žárem srdce má tepané,
věrnost svou vyzpívá
ztichlé večerní krajině.
Ten zvuk tě celý život provází,
jsou zde a zní ve chvíli tvého zrození.
Zazpívá při křtu tvém,
když voda zastudí na pokožce bledé.
Sténává, když tělo tvé
se zemským chřtánem dolů propadá.
Jak pokaždé vedou kroky tvé,
jen pro tebe
den za dnem zvony zní.
Déšť ani mráz mu nevadí,
stejně jako den noc vítává,
ptáků hejna přivábí,
když jim příběh svůj vypráví.
Ten zvuk tě celý život provází,
jsou zde a zní ve chvíli tvého zrození.
Zazpívá při křtu tvém,
když voda zastudí na pokožce bledé.
Sténává, když tělo tvé
se zemským chřtánem dolů propadá.
Jak pokaždé vedou kroky tvé,
jen pro tebe
den za dnem zvony zní.
Žádná cesta jej nečeká,
byť báje o ní dál se vypráví,
Řím dávno jej neláká,
jen pro svěřené dál vyzvání.
Valkýra
Tam, kde se kov o kov tříští,
kde tisíce mužů jdou smrti vstříc,
kde nevíš hodiny ni minuty příští,
pohlédneš do tváře té, která smrt umí pokořit.
Zní ránem vřava bitevní,
mužů šiky tu na smrt spěchají,
třeskot zbraní vzduch kolem naplní,
ostřím hrotů životy mrhají.
Je poslední, o níž sníš, když smrt tě objímá.
Je první, kterou zříš, když tě Ódin přijímá.
Žádný nechce hrdinou se stát,
za svou ženou vrátil by se rád,
chce jen přežít tu bitvu jedinou,
aniž by se shledal s Valkýrou.
Je poslední, o níž sníš, když smrt tě objímá.
Je první, kterou zříš, když tě Ódin přijímá.
Mrtví své oči k nebi obrací,
hledajíc tu, jež se víckrát nevrací,
touží cítit to sladké obětí,
které přichází zároveň se smrtí.
Je poslední, o níž sníš, když smrt tě objímá.
Je první, kterou zříš, když tě Ódin přijímá.
Vnímáš ticho po bitvě poslední,
supi krouží dřív, než se rozední,
těla padlých je ku hostině zvou,
mrtvých reků pozvedlých Valkýrou.
Je poslední, o níž sníš, když smrt tě objímá.
Je první, kterou zříš, když tě Ódin přijímá.
Vichr a vědma
Vískáš mě ve vlasech, čechráš je na skráních,
odolávám.
Tvůj hořce slaný dech pouštím si do dlaní,
nejsem pravá.
Rosíš mi myšlenky, vysoušíš představy,
kamínky únavy jen málo zatíží kapsy mých džín.
Cítím tvé běsnění, skrývá tě horizont,
stále sílíš.
Lákáš mě k souznění s lovci větrných front,
touhou šílíš.
Rušíš mi myšlenky, vybudíš představy,
balvany únavy mi sotva ublíží, vím.
Víra vírů nevyrve mě z kořene,
síla stínů k bázni mě nedožene,
vznáším nárok být spojena se zemí,
výzvu větrům na obranu území
smí jenom němý,
vznést jenom němý.
Křídla ptáků ochrání mou nahotu,
cáry mraků najdou svojí Golgotu,
mé je právo odebrat ti ovzduší,
dávné kouzlo navěky tě zahluší
a připraví tě o duši.
Vítr kůře neublíží,
větev větev pěvně zkříží,
kmen se napne, pružný v kříži,
a nastaví svou tvář.
Blesky uzemní mé listí,
hadi moje rány čistí,
zůstanu stát na bojišti,
hrdý samotář.
Ztrať se v mlze nad pevninou,
jenom slabí mřou a hynou,
stokrát necítím se vinnou
za tvůj sebeklam.
Zmýlil ses, nejsem vrak ze dna,
nejsem strom,
jsem bílá vědma,
zaklínám.
Zhyň.
Zaklínač
Slzí kalných pár v prachu cest
na uschlém hlohu lpí.
Život co skomírá, sprostým byl,
a krutý konec má.
Mírných slůvek pár na rtech modravých
jen tak ulpívá.
Naděje z očí tvých utíká,
proč Pán se nedívá.
Ví, kým byl, než se pouhým stínem stal.
Tvář vraha zná, leč netuší, že jím byl zaklínač.
Ran pár čepelí kovanou
ve výhních ohňů pekelných.
Žár, jež vydává, na kůži své
žel cítils sám.
Už jen kapek pár krve tvé
mechem protéká.
Pěsti zaťaté nezastaví
odchod duše tvé.
Ví, kým byl, než se pouhým stínem stal.
Tvář vraha zná, leč netuší, že jím byl zaklínač.
Ví, kým byl, než se pouhým stínem stal.
Tvář vraha zná, leč netuší, že jím byl zaklínač.
Výkřik přidusí křídla havraní,
jež se vzduchem blíží.
Záblesk kovový je poslední co zříš,
než se oči sklíží.
Žádné klekání, hrobem tvým
se prašná cesta stává.
Tvůj skon byl zbytečný,
zde nečeká tě čest ni sláva.
